Tajemství modelů

BattleWheels velkou vahou spočívá na ramenou 3D tisku. Ten má ovšem své limity, a proto je potřeba každý model náležitě promyslet a optimalizovat. Do tvorby modelů ke hře jsem jako autor vložil veškeré své zkušenosti, které jsem za více než 10 let profesionální práce s 3D tiskem nasbíral. 

Potýkal jsem se s mnoha problémy, prvním z nich byla správná šířka stěny. Různé slicery přistupují k různým šířkám stěn jinak, to, co Cura vytiskne čtyřmi tahy, už Prusha slicer tiskne duté, a to, co vyhovuje Slic3ru už Cura tiskne nepřesně a tak dále a tak dále. Naštěstí existuje magická konstanta šířky stěny 1.85 mm, ta se tiskne optimálně na všech zařízeních a umožňuje i tisk prolisů. Díky tomu se BattleWheels tisknou přijatelnou rychlostí a přesto zůstávají pevné a přesné. Krásným příkladem využití je model hrací kostky. Ta se skládá pouze ze stěn bez horní a dolní plochy. Je tomu tak z prostého důvodu, různé druhy infilu a různé způsoby tisku stěn a stropů by způsobyly, že by kostka byla nevyvážená a některá čísla by tak padala výrazně častěji než jiná.

Často řešeným problémem je také tisk převisů. Zde je řešení jednoduché, ale velmi pracné. Zkrátka je nedělat! Všechny modely jsou navrženy tak, aby vizuálně zajímavé části nepřekročily 45° a funkční části nikdy nepřekročily 55° od vertikály. V několika vzácných případech však bylo potřeba vytvořit vodorovné přemostění. U toho používám cosi co bych nazval klínovými vzpěrami při okrajích. Díky nim tiskárna poprvé přejede i dlouhou mezeru pouze jedním směrem a udělá tak vlákno v prostoru, které v zápětí neodtrhne a má čas vychladnout. V dalších vrstvách už na dotyčném vláknu udělá dvě cesty a zpevní ho. Následně už tiskárna může šrafovat podle svého tak, jak je nastaven slicer.

Dalším problémem byly pružiny, které drží na místě insert se statistikami a zároveň se starají o přesné vystředění políček. Vzhledem k tomu, že tiskárny často nemají zrovna nejlepší bed-leveling a ani  dostatečnou adhezi podložky, nepřicházelo v úvahu tisknout pružiny přímo na podložku. Musely být tedy uvnitř modelu ale nesměly k modelu přilnout. Standardním řešením je vynechání jedné vrstvy tisku pod pružinou, díky čemuž nepřilne zcela a později se dá uvolnit. Takto se ale nedalo postupovat v našem případě, protože by každý uživatel musel použít stejnou výšku vrstvy. V našem případě se tedy pružina převážně tiskne ve vzduchu a pouze v rozích přilne k tenkým ploškám, od kterých se při prvním použití odtrhne. Unikátní řešení pružin také dalo vzniknout našemu logu, stačí se podívat na průřez modelem podstavce.

Tak toto bylo několik málo tajemství našich modelů. Snad vás zaujaly a třeba jimi můžete vylepšit i vlastní výtvory.